O NÁS
Jmenuji se MAX. Vlastním jménem jsem Astor Orlický talisman od chovatelky Jany Petrové. Narodil jsem se 31.12.2006 a ostatní sourozenci až 1.1.2007. Chovatelka Jana a maminka Daisy moc ze Silvestra neměly, protože se o nás moc pěkně staraly. Bylo nás totiž 10 sourozenců a to už dá pořádně zabrat i zkušenému chovateli. Nastalo období krmení, spaní, lenošení a taky focení.To jsem nevěděl proč. Ale už to vím!!! Jana totiž posílala mým novým páníčkům fotky, jak rostu, prospívám a houstne mi kožich.
A nastal den D. Přijeli si pro mě noví páníčkové. Nebyl jsem moc rád-spíše vůbec, protože jsem od chovatelky ani maminky nechtěl, bylo mi mezi sourozenci dobře, ale musel jsem. Dostal jsem dárky, velké loučení s chovatelkou Janou a celou její rodinou, nakonec i maminkou Daisy. Ještě poslední foto a šup do auta. Čekala mě dlouhá cesta-někam. Po krátkých čůracích zastávkách jsme přijeli na místo, můj nový domov. Byla zima a sníh a tak mě noví páníčkové nenechali venku (i přes hustý kožich), mohl jsem být doma. A to bylo fajn. Hráli si semnou, spal jsem kde mě napadlo...., ale taky jsem čůral jak jsem si vzpomněl. A to se páničkům nelíbilo. Tak po měsíci mi ukázali, kde budu bydlet už venku. No hleděl jsem jako blázen. Mám boudu a kotec, kde můžu mít ještě další dva kamarády. Přes den blbnu na zahradě, snažím se vykopat krtky, ohlásím hlasitě všechny změny v mém okolí a hrozně rád baštím. S páníčkem jdeme na maliny, rybíz - ten už umím otrhat sám, švestku si umím vypeckovat a jablko sním celé pecka ne pecka. Ale vegetarián nejsem. Taky si rád zaběhám pro míč, ale nejradši mám kyblík, ten si kutálím a nadhazuji, někdy i s vodou. Ale není jen veselo, přišla velmi špatná zpráva. Zemřela mi maminka Daisy. Zradilo ji srdíčko. Byl jsem z toho moc smutný a páníčkové rozhodli, že mi pořídí psí kamarádku.
Čas běžel a já začal chodit na cvičák. No nebyl jsem z toho nadšený. Já si chtěl s ostatníma kamarády hrát a panička mi pořád dávala nějaké pokyny. No děsné. Měl jsem přejít kladinu!!! Copak jsem nějaký gymnasta? Nešlo to. Bál jsem se a panička mě skoro přenesla, abych nespadl. A nedostal jsem žádnou mňamku. To jsem se naštval. Hned příští týden, když jsme šli na cvičák a slyšel jsem povel vpřed! Profičel jsem kladinu tak rychle, že mi panička nestačila. Tolik drbání a dobrůtek jsem za odměnu ještě nikdy nedostal. A tak jsem se naučil základním povelům velice rychle. Ale co si budeme povídat, když nemám svůj den, neposlechnu, dělám že neslyším. To se potom panička zlobí, ale odpustí mi a podrbe kožich.
Koncem září si klidně páníčci odjeli na výlet a mě nevzali sebou. Byl jsem celý den sám a to nemám rád. Večer se vrátili a ....já jsem myslel, že radostí přeskočím kotec. Vyběhla malá bílá kulička. TARINKA. A mám kamarádku. Tarinka je vlastním jménem Dolly z Borovýho Hrádku od chovatelky Jitky Krupkové. S Tarinkou jsme pořád spolu, nespustím ji z dohledu a bydlí vedle mě, takže ji mám pořád na očích. Když ohlásím, že jde někdo okolo, tak to hlásíme společně, aspoň je to pořádně slyšet! Děláme spolu lumpárny, třeba jsme ohryzali všechny nové stromky, nemůžeme zjistit, kde bydlí ti krtci - samé díry kopeme, ale občas se taky popereme. To se potom páníčci zlobí. Ale říkají nám zlatíčka, tak nám to vždycky odpustí. Tarinku jsem všechno naučil a tak nemusela na cvičák. Páníčkové usoudili, že je čas absolvovat výstavu. Tak to jsem netušil, že budu muset ukazovat zuby, jak u zubaře. Tarinka se zasmála a zuby byly ven, já jsem se nechtěl smát, tak musela pomoct panička. No povedlo se, ale už nikdy na výstavu nejdu!!! Slíbili mi to. Budu Tarinku doprovázet jako divák a fandit ji. Ona se ráda předvádí. Mám ji moc rád a tak je možné, že budeme mít štěňátka, v létě nebo později...... ale včas dám vědět. MAX
Tak začala etapa mého rodu a chovu v chovné stanici Beskydská vločka. Odchoval jsem spoustu potomků a předal své geny.
A nastal den D. Přijeli si pro mě noví páníčkové. Nebyl jsem moc rád-spíše vůbec, protože jsem od chovatelky ani maminky nechtěl, bylo mi mezi sourozenci dobře, ale musel jsem. Dostal jsem dárky, velké loučení s chovatelkou Janou a celou její rodinou, nakonec i maminkou Daisy. Ještě poslední foto a šup do auta. Čekala mě dlouhá cesta-někam. Po krátkých čůracích zastávkách jsme přijeli na místo, můj nový domov. Byla zima a sníh a tak mě noví páníčkové nenechali venku (i přes hustý kožich), mohl jsem být doma. A to bylo fajn. Hráli si semnou, spal jsem kde mě napadlo...., ale taky jsem čůral jak jsem si vzpomněl. A to se páničkům nelíbilo. Tak po měsíci mi ukázali, kde budu bydlet už venku. No hleděl jsem jako blázen. Mám boudu a kotec, kde můžu mít ještě další dva kamarády. Přes den blbnu na zahradě, snažím se vykopat krtky, ohlásím hlasitě všechny změny v mém okolí a hrozně rád baštím. S páníčkem jdeme na maliny, rybíz - ten už umím otrhat sám, švestku si umím vypeckovat a jablko sním celé pecka ne pecka. Ale vegetarián nejsem. Taky si rád zaběhám pro míč, ale nejradši mám kyblík, ten si kutálím a nadhazuji, někdy i s vodou. Ale není jen veselo, přišla velmi špatná zpráva. Zemřela mi maminka Daisy. Zradilo ji srdíčko. Byl jsem z toho moc smutný a páníčkové rozhodli, že mi pořídí psí kamarádku.
Čas běžel a já začal chodit na cvičák. No nebyl jsem z toho nadšený. Já si chtěl s ostatníma kamarády hrát a panička mi pořád dávala nějaké pokyny. No děsné. Měl jsem přejít kladinu!!! Copak jsem nějaký gymnasta? Nešlo to. Bál jsem se a panička mě skoro přenesla, abych nespadl. A nedostal jsem žádnou mňamku. To jsem se naštval. Hned příští týden, když jsme šli na cvičák a slyšel jsem povel vpřed! Profičel jsem kladinu tak rychle, že mi panička nestačila. Tolik drbání a dobrůtek jsem za odměnu ještě nikdy nedostal. A tak jsem se naučil základním povelům velice rychle. Ale co si budeme povídat, když nemám svůj den, neposlechnu, dělám že neslyším. To se potom panička zlobí, ale odpustí mi a podrbe kožich.
Koncem září si klidně páníčci odjeli na výlet a mě nevzali sebou. Byl jsem celý den sám a to nemám rád. Večer se vrátili a ....já jsem myslel, že radostí přeskočím kotec. Vyběhla malá bílá kulička. TARINKA. A mám kamarádku. Tarinka je vlastním jménem Dolly z Borovýho Hrádku od chovatelky Jitky Krupkové. S Tarinkou jsme pořád spolu, nespustím ji z dohledu a bydlí vedle mě, takže ji mám pořád na očích. Když ohlásím, že jde někdo okolo, tak to hlásíme společně, aspoň je to pořádně slyšet! Děláme spolu lumpárny, třeba jsme ohryzali všechny nové stromky, nemůžeme zjistit, kde bydlí ti krtci - samé díry kopeme, ale občas se taky popereme. To se potom páníčci zlobí. Ale říkají nám zlatíčka, tak nám to vždycky odpustí. Tarinku jsem všechno naučil a tak nemusela na cvičák. Páníčkové usoudili, že je čas absolvovat výstavu. Tak to jsem netušil, že budu muset ukazovat zuby, jak u zubaře. Tarinka se zasmála a zuby byly ven, já jsem se nechtěl smát, tak musela pomoct panička. No povedlo se, ale už nikdy na výstavu nejdu!!! Slíbili mi to. Budu Tarinku doprovázet jako divák a fandit ji. Ona se ráda předvádí. Mám ji moc rád a tak je možné, že budeme mít štěňátka, v létě nebo později...... ale včas dám vědět. MAX
Tak začala etapa mého rodu a chovu v chovné stanici Beskydská vločka. Odchoval jsem spoustu potomků a předal své geny.